Zpověď anděla

 

1.

 

Já, anděl, kdysi člověkem jsem byl

Snad až příliš – chtělo by se říct

Já boha rozpoznal jsem v sobě záhy

A bohem stát se chtěl jsem ze všech sil

 

Však hvězdná obloha mé mysli

Kadeře mé s vůní nekonečna

Scvrkly se jak příliš zralý plod

A zbyla mi jen lopota ta věčná

Ten život andělský, co přidělil mi ten

Co prý zná všeho míru

A každý každého zná sen

 

Nevěřil jsem a doteď váhám trochu

Co místo v nebesích mi tohle přidělil

Snad mě sem uklidil a tím chtěl říci :

„Hochu – s tím stáváním se bohem s‘to trochu přestřelil !“

 

2.

 

Tak jestli chcete, vkročte do příběhu

A vězte, že je mým životem

Snad zahlédnete z dáli, jak z dalekého břehu

Andělské křídlo, jak létá nad mořem

 

Nastrašte své uši pravým směrem

Ať zaslechnete šelest v nebesích

Ať mohu nyní tímto zlatým perem

Psát život andělů – vždyť já jsem jedním z nich

 

 

3.

 

Zvědavost tvá vede tyto řádky

Jak jsem se stal tím, co jsem

Je cesta, co vede do pohádky

 A já patřím k jeho obětem

 

Snad zachtělo se pánu bohu v nudě

Když zýval nad propastí země

Pohrát si s někým trošičku

A předělat jej jemně

 

Tu hledal mezi lidmi toho

Kdo by nejzpupnější byl

A já jsem se schoval mezi stromy

 A tím ho strašně rozčílil

 

„ Ty budeš ten, co pokus tento snese

Ne bohem, však andělem ti bude být

Jediným slůvkem proti

Když vzduch kol rtů tvých hne se

Nebudeš ničím a v zemi budeš hnít !“

 

4.

 

Ó z kolika možností má člověk na vybranou

Když mocnější mu vybrat vůbec dá

Chtěl bych se rozloučit a vzít si někam stranou

Krásné to děvče, co slůvka nehledá

 

Musím však jít – ne, letět zdá se je mi

Nohy jsou těžké a křídla pučí, raší, rostou

A já mám jen přání jediné

Žízeň lidskou prostou

Člověkem být a zůstat tady s vámi

 

 

Hle – jinak rozhodnuto jest !

Jiným našel jsem se v mžiku

Ach jaká nízká podlá lest !

 

Co ve snu jsem snil, to náhle bylo pravdou

V krásném snu o letu pod nočním svitem hvězd

Až dosud nenašel jsem cestu vůbec žádnou

Jak zas se stát člověkem

A mít, co jeho jest

 

5.

 

Nevím však, proč ta velká křídla mám

Vždyť myšlenka je zdrojem mého letu

Snad jako znamení pro ty, co ve snu navštíviti mám

Aby mne poznali, že anděl jsem

Co křídla míti musí

Kdyby tak věděli, že tím je vlastně pletu

Že se mi všechna ta maškaráda hnusí

A stačí jen pomyslet a jsem tam, kde chtěl jsem být

Myšlenka přece je tím, co má oživit !

 

6.

 

Dnes ani nevím, jak jsem život vedl

Snad klidný, bohatý a lásky plný byl

Nelhal jsem, nekradl, nikoho nepodvedl

Co jsem však ztřeštěností ve vášni natropil !

 

 

 

Docela dobře jsem si v tom žití ved‘

Byl plný květin a žen, co měl jsem rád

Ty všechny učily mne ve světě milovat

A já v jejich líbeznosti rozpouštěl jsem smutek

Co stéká do duše

A tráví jako jed

 

 

7.

 

Ach ano – láska, to téma bylo věčné

Ve fuze, kterou jsem bývával

A mnohé ženy byly za ni vděčné

Když srdce jsem jim v touze otvíral

 

Prý citlivý jsem byl a náladový

Vždy plný nadšení, hned pro to a hned pro ono

Kdo ví

To jen vím jistě, že v touze

Prodléval jsem celý čas

Že touha mne vedla – neznámá

Jak vábivý sirény hlas

 

Ach ano – chtěl jsem létat

Jak můj děd ze stromu se nésti

K nebesům a slunce z blízka vítat

A pak se klidně snésti na místo

Kde budu chvíli sám

 

8.

 

Ach ano – miloval jsem tenhle svět

To přísahám

Ale jak bych neměl pořád dost

Jako bych chvilkový jen host

Ve světě byl

Já si v své zvláštní touze

Vymodlil

Širokost a nadpozemskou výš

To však tušit nemoh‘ jsem

Že nesnesu se nikam níž

Než do jiného světa

Není tu nejhůř

Však po všem lidském veta

Té lidské mnohosti jen odsud závidíš

 

9.

 

Ne každý anděl podobný má původ

Ba jediný já z lidí rekrutován byl

Já z matky lidské v prostřed světa

V lásce se narodil

Ty ostatní v továrně boží byli stvořeni

K jednomu účelu většinou určeni

Jak vám jen popsat tu bělobu kol kolem

Tady dálku, blízkost, vpřed či vzad neznáš

Žiješ tu sám – zbytnělá mysl v divném světě holém

Ani tady nejsi ani tam

 

10.

 

A do světa lidského každou chvíli létáš

Však jako divák jen, co zticha před pódiem sedí

A všeho se zúčastní jen pouhým pohledem

Jediný způsob, jak přiblížit se můžeš

Je vnuknutím či snem

 

No – já našel jiné cesty pro touhu

Po vás, když jí se nechám vésti

Tak dotknu-li se křídlem dívčím víček

V blaženém chvění zčervená

Tu patří na ní kolemjdoucí zpříma

Jakoby na něco, co dávno odněkud už zná

Na cosi božského , co v každém srdci dřímá

 

11.

 

Zpět pojďme k době, kdy jedním z vás jsem byl

Do doby, kdy znal jsem vstávat ráno

A v noci k spánku uléhat

Do doby, kdy všeho lidského mi hojně bylo přáno

A já všechno a všechny mohl milovat

 

Tak hudbu jsem měl rád, co v prostých dnech mi zněla

Jak štěstí, co do vědomí vejde jen v záblescích

Prostupovala mne celá

Zářivá jak dětský smích

 

12.

 

V té době blaženství, ke kterému jsme hluší

Já dívku miloval, co rty jak rubín měla

A oči z křišťálu, tak čistě průsvitné

Tu chtěl bych uvidět, zda-li už zapomněla

Na časy touhy naší, co touhou zůstat měla

Ach jak ta vzpomínka těší mne i kruší !

 

Snad ani neví, co se tenkrát stalo

Asi si myslí, že šel jsem za jinou

V bolesti zkřivila tvář svoji nevinnou

A skryla bol pod srdce, kde nebylo ho málo

 

Já jsem tu noc sám bloumal nočním městem

Tak nějak bez cíle jsem chodil sem a tam

Náhle se v chůzi však podivně zamotám

A padám jak podťatý na vydlážděnou zem

 

13.

 

Ten sen, co mně se zdál, se i tobě může zdát

Já z něj se však nevzbudil

A když jsem chtěl pak vstát

Bylo to jiné než lidské vstávání

Nebylo žádného rukou a nohou zvedání

Já naráz jsem vstal kdes vprostřed země bíla

A zvláštní nadnášivá síla

Byl pocit jediný, co z mého těla zbyl

 

Chvíli jsem nechápal a pak jsem pochopil

Že já nejsem já takový jaký já jsem býval

Že ústroj andělský mi někým svěřen byl

Že křídla mám, co marně bych už skrýval

Že lehkost mám a výši, o kterých jsem snil

 

14.

 

Byl jsem hned tam, kde pomyslel jsem být

A chvíli mi trvalo, než plně využít

Jsem uměl tuto schopnost

Však jak jsem byl tam, kam zanesla mne mysl ?

Jak jinak než duch všude jsem spočíval

A byť jsem se sebevíc dotknout vás snažíval

A volal jsem , jak volat se jen dá

Jen marnost ozvěnou mi byla stolistá

 

I tak jsem to zkoušel dál a stále

Dlouho jsem nevěděl, jak říct všem lidem vale

 

15.

 

Když jsem se zabydlel v té světlé zářné říši

A srdce zklidnil, co zbylo ho jen půl

Na noc jem čekával, kdy ruch se v světě ztiší

A v skrytu jsem do snů lidí spících vplul

 

A tady jsem směl, byť často s obtížemi

S lidmi zas prodlévat

A navštívit tak zemi

Co jsem tu nepřestal nikdy už milovat

 

16.

A tak stárl čas a lidé stárli s ním

A já ve své věčnosti jsem stále mladý byl

Mnohé již oči jsem křídly zatlačil

A mnohým starcům dal v smrti útěchu

Abych pak nahonem k děcku přikvačil

A líbnul je na čelo

Jen lehce a ve spěchu

 

17.

 

Je tu dost práce

Však také přijdou chvíle

Kdy na nebesích není dělat co

Andělský chór pak pěje v plné síle

A já bych v té chvíli dal ani nevím co

Za trochu ticha a stínu třeba v lese

Kde tě tak nenudí nedělat vůbec nic

Vždyť zpívaj‘ falešně, ač rádi z plných plic

Divím se bohu, že ten řev vůbec snese

A vůbec bych to pro nás v tom nebi vylepšil

Chtěl bych se milovat, číst si, rád bych pil

Zde není zábava, až na to burácení

A na klepy – nad ty nebeské není

 

18.

 

A čumět na boha je nuda k pohledání

Plechový obličej strnulý v pousmání

V podivném rouchu tu kdosi za něj sedí

A zástupy dobráků jak ovce na něj hledí

A on zatím sám si létá s každým větrem

Baví ho zachvívat sukněmi mladých žen

A když je pak anděli v svých hrátkách přistižen

Řekne jen :“Pssst, já smím!“ a spěchá zase ven

 

Ó, jak krásně lidský je tenhleten náš bůh

Jak hravý a veselý je ten náš skvělý duch

Jak mohl stvořit pokolení celá

Lidí a andělů, co smát se neuměla

A v blbé vážnosti si vykračuje tupě

Nafoukle tváří se, pyšně a hloupě

 

19.

 

I mezi anděli jsem našel mnoho těch

Co smát se neumí a znaj‘ jen povinnost a spěch

A celým nebesům i bohu ukazují

Jak chovat se má a jak se chovat mají

 

Ó nudo a prázdnoto některých andělů

Co lidi chudáci, když vstoupí do jich snů

Však najdou se mezi nimi taky mnozí

Co vůbec nejsou nudní a už vůbec strozí

S těmi si pak často hrávám na motýly

A v tisíci drobnůstkách si krátím dlouhou chvíli

Škoda jen, že lidmi nebyli

Snad by rady si s nimi pak věděli

 

20.

 

Nikdo z nich neví, co je lidská láska

Často se ptají mě

Však jaká to otázka !

Jak vysvětlit mám andělovi

Co milenci se v mžiku poví

Jediným pohledem

Vzplanuvšího oka

Jediným dotykem

Ruky, co neodolá ?!

 

21.

 

Už mne to nebaví, pusťte mě dolu

Chci zase zakusit, jak chutná být spolu

Se ženou, co má tě věrně ráda

Se světem , jehož každá vada

Je milejší mi než to nebe tady

Nebe je pro boha a pro andělské hřady

Člověkem zrozený si neví tady rady

Ví jen „Chci odsud pryč !„

Tak nenechte  mne tady !

 

22.

 

Zas jsem se neovlád

A boha tak rozzlobil

Že mne z těch nebes svých

Skoro už vyhodil

Potom se ovlád sám

A věc dobře uvážil

Ví, co bych na zemi co člověk natropil

 

A kde je ďábel, kde vězí se svou smlouvou

Prý byl to anděl a měl taky chvíli dlouhou

Tak hrál si na boha

A to bůh nemá rád

Jsem živým příkladem

Tu není o co stát

 

23.

 

V noci se blíží vůně starých lásek

A protože andělé nevědí, co tajím

Létávaj‘ okolo, jak kadeř plavých krásek

A já si své snění v koutku srdce hájím

 

 

 

 

24.

 

Jednou mne napadlo

Když zvědavci ti milí

Létali kolem a ptali se co chvíli

Co je to láska a co je krásné na ní

Jednou to přineslo na mé rty pousmání

A tak jsem je pozval na malou vzdušnou pouť

Jestliže chtějí se o lásce doslechnout

Na vlastní oči aťjí vidí

Já že je povedu do světa lásky lidí

 

Vybral jsem z andělů dva sobě nejbližší

A stále je pobízel, ať si jen pospíší

Zamilovaný bůh sám někde v nebi bloudí

A to se nám velmi k plánu mému hodí

 

25.

 

A tak jsme vylétli krátce po poledni nebeského času

Nikdo jsme nevydal ni jediného hlasu

A mezi lidmi jsme v světě dva hledali

Kteří by láskou svou příklad nám podali

 

Brzy jsme taky zahlédli ten pár

Dva ruku v ruce šli a v očích známý žár

Vyzval jsem přátele ať vše si zapisují

Být teďka pozorný jistě za to stojí

 

A hned jsme viděli , jak uprostřed ulice

Dlouze se líbají

Po druhém toužíce

 

26.

 

Andělé vida, co ti dva provádějí

Smějí se poťouchle a hned to zkusit chtějí

Já je však pokárám, že to není běžné

Některé lidské hry se zdají v nebi směšné

 

Oni se zastydí a dál sledují pár

Náhle však zesmutní a jakýsi zmar

Teď čiší z jejich gest

Chytli se – líbí se andělům má malá lest

 

27.

 

Ale to není vše

A mladík už si vede

Dívenku přesličnou

Někam do soukromí

Tu dělá, co dělat má

Andělé tu , jak by chromí

 

 

Neví, co psali by

A nenalézaj‘ slova

V duchu však přejí si

By dělali to znova

 

Ti dva krásní lidé

Co v jednoho se mění

Hladí se, mlaskají

A bílé zuby cení

Rozkoše šelmy

Tu na prostém bílém loži

Před zraky andělů

Zuřivě souloží

 

28.

 

„Pročpak to dělají ?“ se pak jeden ptá

„ A co to dělají ?“ druhý se přidává

„Je to snad způsob, jak jedním se stát

Takhle se přemile bez konce prát ?“

Anebo jsou němí a slov tedy nemaje

Takto si vymění všeliké údaje ?“

 

29.

 

Ha, ha – jen dál, jen dál se jim smějte

Ale pak sami odpověď mi dejte

Co je to pro vás,jestli vám stačí slova

Že pořád to děláte a dělat chcete znova ?!

 

I já ještě matné vzpomínky mám

Jakou však odpověď já jim teď dám ?

Nevím,tak mlčím a oni mlčí taky

Letíme při sobě skrz sněhobílé mraky

Které za svůj tvar a existenci cele

Vděčí člověku a jeho fantazii skvělé

 

30.

 

A náhle mne napadne

V tom letu v sférách nebe

Že tak jak mi jej kol

Maj‘ oni ji kol sebe

 

Tím, že jsme tady

Tím andělský okrsek

Zve se snad takovým

A každý paprsek

Co protne oblohu

A každé poselství

Co k lidem od bohů

Doletí k srdci učenému v snění

Všechno to rázem svoji tvářnost mění

Podle nás – andělů

Nás poslů lidských snů

S námi a nad námi – posly budoucnu

 

31.

 

Stejně jak mi tu žijem‘ v světě snění

Mají i milenci cosi, co se mění

Mění a roste s nimi a nad ně výš

A stává se třetím, co nikdy nespatříš

Krom v jiskře v oku

A toužení , co trvá

Krom v dravém toku

Co hráze staré trhá

A kdesi nad nimi vznáší se v milosti

Obloha touhy, co voní něžností

Nejsou to andělé – ti jiné maj‘ starosti

 

Je to to třetí, co zázrakem vždy bude

Pojidlo mezi vším

To, co vždy bylo a je a doufám věčně bude

A to je láska – říct jinak to neumím

 

32.

 

Mít někde srdce

A jistotu v něm mít

Mít někde náruč

A v té se uložit

A v moři nejistot vždycky najít své

To další stran lásky je cosi kouzelné

 

Láska je sen

A veden být svým snem

A v nejistotě

Jím být stále nadnášen

Když v něm a podle něho jdeš

Tak všechno vychází ti

Bůh jako sen ?

-          To andělům divně může zníti

 

33.

 

Vy ani nevíte, pernatci rozmilí

Co měli jste jednou

Když potom jste ztratili

A to je také jedna část člověka

Bolest

V níž co připlulo

Zas náhle odtéká

 

34.

 

Dost bylo však slov tam

Kde ti dva bez nich všechno činí

Tak tedy pojďme tam

A přesvědčme se nyní

Že láska má svoje trvání

A když řetězy v běhu jí nebrání

Vytrvá ta sladká smlouva věčně

 

35.

 

Pak hledali jsme lásky známé vězně

Však našli jsme je v cizích náručích

 

Nadlouho jsem z té podívané ztich‘

 

Tu překvapil mě jeden z mojich druhů

Když  v pádu tom objevil podivnou vzpruhu

 A jal se mi líčit, jak se mu líbí svět

V kterém ti nemusí na ničem záležet

 

36.

(První anděl)

Ten zvrhlý svět mám rád

Je plný svobody

Co v nebi nikdo nezná

Ach, tolik volnosti

Si sám bůh může jenom přát

Co však to znamená

To jen v lidské  kůži sezná

 

(Já)

Nu, není divu

Že se mu v srdcích milenců zalíbilo

A básníků, co milenci jsou světa

Milují a jejich srdce vzlétá

Do výšin, co nezná ani sám

 

A není divu, že tolik milenců

Se bohu zaslíbilo

Vždyť ten toužícím křídla dodává

Nechtíc být v nebi sám

 

Bůh – sen touhy básníka

Usadí se v srdci

Milého hříšníka

Co upsal se mu v lásce

A vše ztvrdil bolestí

Příbytek vystavěl štěstí i neštěstí

 

(Druhý anděl)

Nevím, co pořád máte

S tou divnou lidskou chátrou

He – prý plní svobody

Vždyť morálku maj‘ žádnou !

Každý snad ví

Co přikázal náš pán

A každý, kdo mimo jde

Ten před soud bude hnán !

 

37.

 

Ó jak typické i pro andělského nedouka je

Že mnoha slovy říká nic a všechny hubuje

I ty bys měl nejdříve znát

Co náš pán má a co nemá rád

Vždyť co tu říkáš ty, toť surovina pouhá

Se kterou musí každý zvlášť pracovat !

 

I andělé jsou někdy nervózní

I v nebi rivalita vládne

Ten pro svá malá křídla pro smích je

Ten pro školy žádné

 

Andělský hněv však krátké má trvání

K dobrotě anděla vždy cosi pohání

A tak ti dva jen chvíli se tu přeli

 A pak toho nechali a do  zpěvu se měli

 

Andělský zpěv je jeden z důvodů

Proč cítit se na nebi jak doma nebudu

 

38.

 

Záclonami slz zas projdu o kus sál

Bolestí, co v peklo mění svět

Peklo, co půdou je pro božské

By mohlo v něm vypučet

 

V pekle svých dnů

Znuděný anděl sedí

A jak na film na lidi

Z té výšky v nebi hledí

Nejhorší na tom je

Že i on dobře ví

Že tam ani zde není

 

39.

 

Jen jsme se vrátili z krátkého výletu

A zpráva od pána a důtka už je tu

Že totiž nesluší se

By anděl byl zvědavý

O naše zdraví

Že má pán obavy

Hle – už bojí se pán zrady

Řád stále tvrdý je

Má však svoje vady

Ve své tvrdosti

Je křehký jako sklo

A bůh dává pozor

Aby neprasklo

 

On sám – láska

Lásky se i bojí

V ní mocný i bezmocný

V ní je vždycky dvojí

A protože i jej láska překvapuje

Stále jej rozkládá, skládá a překračuje

 

A proto snad se mu náš malý výlet nezdál

Avšak divil bych se

Kdyby se nesmál

Vždyť ti jeho andělé – poslíčci poslušní

Stali se ve chvíli

Pomalu neslušní

Ten první, když člověk

Tak zhýralcem by byl

Ten druhý v morálce

By lásku utopil

 

40.

 

Trpěl jsem

Už dál vám nechci lhát

Trpěl jsem nemoha milovat

Chtěl jsem se rozdávat

A chtěl jsem brát

 

Andělé nešťastní

Ani to netuší

Zlatavé stříbrné blankytné ovzduší

Nebeských her a andělského štěstí

Nemohu s vámi dál už nésti

 

Dnes z nebe spatřil jsem ji zas

A v srdci našel jsem

Ten tolik známý jas

Lásek, co v nejistotě kvetou

A v nádherném blouznění

Milencům hlavy pletou

 

41.

 

Nadšený objevem

V který přestával jsem doufat

Našel jsem odvahu

A přestal jsem si zoufat

Já k bohu otočil se zpříma

A snesl to, jak v rozčílení hřímá

„Bože udělej mne zase člověkem

Při bohu nesplatím

Milost tvou nevděkem !“

 

42.

 

Ale bůh mlčí

Jak už je jeho zvykem

A moji mysl zatěžká otazníkem

A já mlčením jeho popuzen

Před sbory andělů

Ošklivě zostuzen

Pomyslím na vzpouru

Co nebe nepoznalo

Zapálit jej

By bylo pomstě málo

Teď, když po všem jest

Poslyšte, co se stalo

 

 

 

43.

 

Povzbuzen andělskou chytlavostí

Tím, jak se všeho

Co lidské je hned zmocní

Já pojal sobě nápad dokonalý

Jak by se z andělů lehce lidé stali

 

Tichá vzpoura uvnitř vše pěkně rozkládá

Jaká červí cháska jablka nerada ?

 

Já vše začal provádět s děsivou důsledností

Ni bůh nezná hranice té lidské zákeřnosti

Já stále více andělů na výlety bral

A to veskrz lidské jim vychvaloval

A s podlou radostí

Jsem pilně sledoval

Jakou že špatnost si

Ten či ten v srdce vzal

 

Na tu jsem jej jak na udičku chyt‘

Právě skrz tu pak člověkem chtěl být

 

44.

 

Tak prvního anděla jsem chytl na peníze

Líbilo se mu, co za ně může mít

A tak se chtěl ode mne přiučit

Jak je má získat

A jak boháčem být

 

 

Tu naznačil jsem mu pár zaručených cest

Jak by mu obchod mohl dobře nést

On však jednu po druhé zamítal

Proti té měl to, proti oné zas ono namítal

A pak z něj vylezlo

Že by prý přivítal

Kdyby tak bez práce

Peníze někde vzal

 

Ha – teď jsi tam

Kde jsem tě chtěl mít

Staneš se zlodějem

A budeš loupežit

To bude pane v nebi nadělení

Až se to donese

Pánovu oddělení !

 

A tak se stal zlodějem

A to ne ledajakým

Andělským zlodějem – ukradnu a pak se ztratím

 

Kradl tak strašně

Že bůh si toho všim‘

Chvíli se zamyslel

A nevěděl, co s tím

 

Potom však odňal andělovi křídla

A dal mu dar člověčí

Toho však bez křídel

Okradená chytla

Hle – první anděl

Sedí už v bezpečí !

 

45.

 

Bůh ale nevěděl

Kdo v tom všem prsty má

Je to jen pověra

Že všechno ví a zná

A tak mi to prošlo

A já mohl dál

Na pomstě pracovat

Jak jsem si přál

46.

 

Ni s druhým andělem potíže nebyly

Všechny mé plány s ním v mžiku se splnily

Tomu se strašlivě líbili květiny

Tak nosil je do nebe odevšad jak jen moh‘

Až je bůh uvázal v jediný velký stoh

A anděla poslal vrtat se do hlíny

 

47.

 

Jak lehké pro anděla člověkem se stát

Já o to musím však s bohem dál bojovat

Všechno mu povím

Až přijde pravý čas

Snad křídla ztratím

A podívám se zas

Na zem co člověk

K té co šíří jas

 

48.

 

To třetí anděl

Ten měl rád prasárničky

Mladá prsíčka

A mladé vlhké pičky

 

To nebyl problém

A tak milovník stal se z anděla

Ukaž mi takovou

Která ho nechtěla !

Rychle však stal se

Lidským zvrhlíkem

Když dodán na zem byl

Andělským rychlíkem

 

49.

 

                                             Čtvrtému zlíbilo se toulat po lesích

Měl v lásce zvířata a les když s nocí ztich

A tak se z něj stal poustevnický mnich

 Hle – další člověk !

A na mých tvářích smích

 

50.

A tak bych mohl pokračovat dál

Tisíce andělů jsem v lidi předělal

Ale já sám jsem v nebi prodléval

A čekal na chvíli

Kdy pánovi znát dám

Kdože to zneuctil

Jeho boží chrám

 

51.

 

Už nezní v nebi andělské chóry

Po zemi pobíhaj‘ veselé sbory

Prázdné je nebe

Jen bůh tu a já sám

Teď před něj předstoupím

Odvahu mám

Viny své vykoupím

A slavný chrám

Ze zbytků nebe na zemi udělám

 

52.

 

„Prosím tě bože

V moci tvé a síle

Změř mne svým okem

Jak měříš provinilé

A pak se mnou učiň

Co učiniti chceš

V hněvu svém vzpomeň si

Že bídná jenom veš

Pozemská

Kdysi jsem býval

A co na nebi jsem

O návratu na Zem jsem sníval

 

Pak jestli zbude ti kousíček milosti

I mne pak od křídel andělských oprosti

A svrhni mne na Zem

Kam jedině patřím

Nechť opět lidi a svět se vším spatřím !“

 

53.

 

Ten, kdo to vydržel

Až do této chvíle

Asi by nevěřil

Že jsem svého cíle

Mohl dosíci

Pro mnohé pyšný jsem byl

Zpupný

A málo prosící

Ale i takové

Bůh náš má rád

A tak jsem ve chvíli

Na Zem zpět spad

A mohu zas s vámi žít

Milovat

A s vámi umírat

◊

---